Každý člověk má svůj sen. Lidé si alespoň myslí, že by ho měli mít. Kdo nemá sen, je považován za materialistu a suchara.
Ty sny popravdě nejsou nijak originální. Navíc mají jedno společné - na jejich splnění nejsou peníze. A tak jsou povýšeny mezi sny životní. Tedy nesplnitelné.
I pan František na dotaz, co by udělal, kdyby vyhrál opravdu velkou částku, odpovídal „Splnil bych si svůj sen“.
V mládí nepohodl s rodiči. Bylo mu tak dvacet let, možná míň, možná víc. V tom věku člověku patří svět. Bývá velice nerad, když mu někdo v něčem brání. František odešel z domu.
Oni ti Františkovi rodiče nebyli špatní lidé. Františka vychovali, jak nejlíp uměli. Vedli ho k práci, školu mu dali i slušné vychování. Byli nemajetní a celý život vlastně jen pracovali, drželi se při zdi a šetřili na horší časy. Jenom neměli pochopení pro jeho rozlet.
Nebojte se. I z Františka se stal slušný člověk. Začal pracovat na jakémsi úřadě a časem vyměnil podnájem za vlastní 2+kk.
Jen k rodičům se už nevrátil. Vlastně je pak už ani nenavštívil. Když se s někým nepohodnete, hněv může časem narůstat. Nebo se změní ve zvyk a za nějakou dobu se pak už ani smířit nejde. A bývá to nakonec i pohodlnější.
Jednoho dne našel František ve schránce dvě smuteční oznámení. Zemřela mu matka a za dva dny poté, možná steskem po ženě, i starý otec.
František byl slušný člověk. Obstaral rodičům pohřeb a když se vyřizovala pozůstalost, zjistil, že po rodičích zdědil pěkně udržovaný domek se zahrádkou a celoživotní úspory na horší časy.
V té době měl už zařízený byt. Tak dům i zahrádku prodal a rozhodl se splnit si svůj sen.
Jel na cestu kolem světa.